Co se týče historie jízdního kola.....
Jízdní kolo
(starším označením bicykl) je jednostopé vozidlo, poháněné silou lidských svalů. Bylo vynalezeno Karlem Draisem v roce 1817 v Karlsruhe v dnešním Německu. Na světě je přes 1 000 000 000 jízdních kol. V mnoha regionech představuje hlavní dopravní prostředek, jinde zase slouží k rekreačním jízdám. Pozoruhodné je také jeho rozšíření v různých polích lidské působnosti, například slouží dětem jako hračka, dospělým zase pro rekreaci, závodění či jako posilovací stroj ve fitness (konkrétně nepohybující se varianta kola - rotoped).
Historie
Původní Draisův vynález neměl ještě pedály, byl poháněn odrážením nohama od země (jako koloběžka) a nazýval se drezína. Tato myšlenka byla už však známa, Drais ji jenom realizoval a vynalezl k ní řiditelné otočné přední kolo, což si nechal roku 1818 patentovat. K vybavení kola pedály došlo až okolo roku 1861 Pirrem Michaux, který tento dopravní prostředek nazýval „vélocipede“. Bratři Michaux v Paříži v továrně Michaux & Lallement začali s velkým úspěchem sériové vyrábět bicykly s pedály pevně spojenými s osou předního kola. Velocipedy se potom začali vyrábět i v dalších továrnách hlavně v Anglii, kde se dělaly už celokovové s drátěnými koly. Pokrok byl i v tom, že místo ocelových ráfků, se dávaly úzké gumové obruče.
Na konci 19. století se rozšířila takzvaná vysoká kola. Tato kola vznikla, protože díky malému zadnímu a naopak velkému přednímu se více využila síla šlapání. Mělo to ovšem velkou nevýhodu ve stabilitě a nebezpečnosti pádu z kola. Na takto vysokém kole ale nemohli jezdit všichni, proto byl vynalezen tzv. tricykl - tříkolka se dvěma velkými koly vzadu a jedním malým vepředu, které bylo buď uprostřed nebo přímo před jedním ze zadních kol (jako u motocyklu se sajd károu). Jejich výhodou byla stabilita a možnost jízdy dvou osob najednou, ale žádný technický pokrok v tom nebyl.
Další vývoj vedl k vynalezení dvou samostatných řetězových převodů a prodloužením vidlic ramen vysokého kola. Toto kolo se nazývalo „kangaroo“ neboli klokan. Potom se ukázalo, že vhodně zvolenými převody se dá na nízkém kole dosáhnout stejné rychlosti jako na vysokém. Byl zkonstruován tzv. „bezpečnostní bicykl“. Roku 1885 se objevil první předchůdce dnešního nízkého kola, „Rover Safery“, vytvořený Williamem Suttonem a Johnem Starleyem. Rovery postupně převálcovali na závodních drahách vysoká kola a tak jejich obliba stoupala. Tehdy už mělo kolo pneumatiky, ale chyběly mu brzdy a volnoběžka, to znamená, že když se otáčelo kolo, otáčely se i pedály.
Dokud byly brzdy neúčinné nebo nebyly vůbec, nezbylo jezdci než brzdit zadržováním otáčením pedálů, což ale bylo fyzicky náročné. Významným krokem vpřed byl vynález inženýra Bowdena. Vznikla tzv. axiální brzda, která působila na ráfek z obou stran (dříve jen z jedné, což bylo neúčinné). Tato brzda se dodnes používá. Dále byla vyvinuta zpáteční brzda zvaná „torpedo“, byla založena na brzdění protišlapáním, přičemž síla brzdění šla přímo do středu zadního kola. Doplňky ke kolu dlouho nebyly žádné, až kolem roku 1895 se začali vyrábět první primitivní světla a první plátěné blatníky tehdy nazývané „ochranný pás proti blátu“.
Začátkem 20. století byla vysoká kola vytlačena víceméně současným typem kol s řetězovým převodem a volnoběžkou. Kola se také specializovala pro různé účely: například skládací vojenský bicykl, železniční drezína přizpůsobená kolejím a „hydrocykl“, kolo s plováky.
Kolo ještě stále mělo jednu nevýhodu - jeden převod. Při jízdě do kopce i při jízdě z kopce se šlapalo stejně. Proto byly sestrojeny první dvoukolové převody. Ty se dále rozvíjely do dnešní podoby. Dalším mezníkem bylo až na přelomu 70. a 80. let vynalezení horského kola.
Kolo a válka
Jízdní kolo sice není vhodné do přímého boje, ale dá se pomocí něho přemísťovat vojáky. Kola byla využívána v druhé búrské válce oběma stranami konfliktu. V první světové válce je využívala Francie a Německo k přesouvání vojsk. V roce 1937 při invazi do Číny Japonsko poslalo proti Číňanům kolem 50 000 vojáků na kolech, potom ve druhé světové válce je využilo při postupu skrz poloostrovní část Malajsie. Německo kola znovu použilo za druhé světové války, zatímco Britové vysílali vzdušná komanda vybavená skládacími koly.
Ve válce ve Vietnamu komunistické jednotky přepravovaly koly různé náklady kolem Ho Či Minovy trati. Zprávy při americké invazi do Afghánistánu a při následných bojích proti Talibanu byly předávány horskými koly. Poslední zemí, která ještě nedávno udržovala pluk vojáků s koly bylo Švýcarsko, které však v roce 2003 rozpustilo poslední jednotku.
