Pralesověda

Prales je živoucí a geniální dílo. Nechte les být, ať stromy padají a staré kmeny hnijí, neprořezávejte, nesázejte, nechte vše jak je, počkejte pár století, možná tisíc let, a přijdou vědci a budou jenom žasnout. Prales je jedinečné společenství stromů, rostlin, brouků, bakterií, hub a dalších živých organismů, které po staletí vytvářejí vzájemnou rovnováhu. Když přijde vichřice, mrazy, kůrovec nebo jiný škůdce, padne část stromů, ale z přeživších se zrodí prales nový. Hospodářské lesy, kde převládá jeden druh stromů stejného stáří podobným pohromám většinou zcela podlehnou a prales jim dnes slouží jako vzor.

Pašerácké stezky a těžba dřeva

Lesy vždy pro člověka představovaly neobyvatelné místo (krom poustevníků, myslivců a podobných podivínů) a v lidské fantazii se spojovaly s duchy, strašidly, dravými šelmami a vším, co člověku nahání strach. Dalo se v nich snadno zabloudit i přijít o život a lidé se do nich vypravovali jenom z nezbytí, pro obživu a pro peníze. Boubínskými lesy vedly dvě pašerácké stezky. Pašovalo se skoro všechno: sůl, střelný prach, dobytek, obilí a také šumavská oblíbená droga Brizil. Její základní surovinou byl tabák, do kterého se přidávalo vepřové sádlo, sušené švestky a pepř a celé se to šňupalo. Na Šumavě také kvetlo sklářské řemeslo a sklárny byly co do spotřeby dřeva jako ohniví draci. Přestože sklárna v Kubově huti byla od Pralesa jen několik kilometrů, vystačila si se dřevem z nejbližšího okolí a naštěstí pro prales brzo zkrachovala. Boubínský prales byl pro podobné podnikání a těžbu dřeva těžko přístupný. V jeho blízkosti byl sice vybudován Schwanzenberský kanál, díky němuž se dřevo dostávalo do Vídně i do Prahy, ale Prales zůstal znovu ušetřen.

Jeho definitivní vyjmutí z lidské činnosti je zásluhou lesmistra Josefa Johna (1802-1871), jehož požadavky se donesly k majiteli lesů Knížeti Janu ze Schwarzenberku. Ten roku 1858 rozhodl, aby „…pro věčné časy lesní oddíly, co zbytkové někdejších pralesů za prales ustanoveny. Zde se nesmí žádné dříví porážet, vůbec žádná práce vykonávat, a jest nyní úplně sám sobě ponechán". Původní plocha pralesa měla 144 ha, ale později se ochranné pásmo kolem vlastního pralesního jádra ještě rozšířilo. Národní přírodní rezervací byl Boubínský prales vyhlášen roku 1933 a v roce 1958 byla jeho plocha rozšířena na dnešních ďábelských 666 ha.

Některé boubínské stromy jsou staré až 400 let, což znamená, že klíčily ještě před třicetiletou válkou a v době, kdy psal Komenský a maloval Rembrandt už měly víc než 10 metrů. Král smrků, který padl 4.12 1970, se dožil více než 440 let a svou výškou 57 metrů téměř trumfoval Petřínskou rozhlednu (60 m), Další Boubínskou zvláštností jsou tzv. chůdové kořeny o kterých podrobněji pojednáváme zde.

Chráněné rostliny

Dřípatka horská (Soldanella montana)

Má ráda vyšší polohy, stín, vlhko a Prales je tak pro ni ideální stanoviště. Roste v okolí pramenišť, potůčků a na břehu Kaplického potoka. Od dubna do června vykvétá neonovou modrofialovou barvou, kterou láká opylovače. Září v té stinné zeleni září jako ametyst. Přízemní listy mají ledvinovitý tvar a jsou tučné, jak se sluší na rašelinovou rostlinku. U nás ji najdete ještě v Žofínském pralese, v Brdech, Novohradských horách, zřídka i na jihu Moravy. Za hranicemi pak v Alpách a nejdále asi v Bulharských pohořích. Je zařazena mezi ohrožené druhy.

Tučnice obecná (Pinguicula vulgarit)

Je jednou z mála českých masožravých rostlin. Hmyz láká do žaludku fialovou barvou okvětí a slizovitou látkou, která se na světle lehce třpytí. Sliz je ale lepkavý a jak se k němu hmyz přichytí a pokouší se osvobodit, jenom se více připoutá k pasti. Asi jako při koupeli v lepidle. V místě, kde se hmyz zachytí, se mírně zvýší produkce lepkavé šťávy a začne proces trávení. Tučnici ale hmyz zdaleka nestačí. Část výživy vstřebává spodní částí listů, které celou plochou přitlačí k zemi, z níž nasakuje vodu a minerály. V zimě jí listy odpadnou a tučnice se stáhne do malého pupenu. Hostina jí znovu začíná až z jara. Kromě Boubínského pralesa ji najdete i v nedaleké Chalupské slati a na několika málo dalších místech. Patří k silně ohroženým druhům.

Vratička měsíční (Botrychium lunaria)

Magická rostlina o níž se věřilo, že má léčebné účinky a ukrývá okultní sílu. Sbírala se při měsíčním světle a po usušení se přimíchávala do mastí. Měla pomáhat proti úplavici a při kýle. Ještě častější bylo její využití v magii. Díky tvaru, který připomíná klíč, byla považována za tzv. otvírací bylinu. Při správném použití měla odemknout i nejdůkladnější zámek a věřilo se, že ve chvíli, kdy na ní došlápne kůň, zlomí se mu podkova. Je známo také její využití v nekromancii. V Boubínském pralese je k vidění na sušších místech a v kamenitých sutích. Je zařazena mezi ohrožené druhy.

Mařinka vonná (Asperula odkryta)

Je známa také jako „dětský dech“ a její vůni můžete cítit skoro po celém Pralese. Její usušené květy byly také často užívány ve vonných směsích. V Německu se přidávala i do vína, piva, tabáku a dokonce i do párků. Při užívání má sedativní účinky, ale při předávkování je smrtelná. Boubínský prales ji mimořádně vyhovuje. Miluje totiž vlhkou půdu a lesy smíšené z buků a smrčiny. V Čechách i jinde v Evropě je poměrně hojná. V Pralese ovšem podléhá mimořádné ochraně jako každá jiná bylina.

Další bylinky z Pralesa a jeho bezprostředního okolí:

Chráněná zvířata

Rys ostrovid (Lynx lynx)

Ostrovid vás zaměří, než stačíte říct Lynx. Nejaktivnější je v podvečer a v noci, kdy se vydává na lov. Přes den se sice rád sluní na vyhřátých pařezech a skalkách, ale ani tak nemusíte mít při setkání s ním strach. Je velmi plachý a krom toho žije sám a svoje teritorium si hájí jenom proti dalším rysům. K rysím slečnám je ovšem benevolentnější a dovolí, aby se jejich teritoria překrývaly. V době páření se tak často setká několik samců bojujících o jedinou samici. Mláďata se rodí na začátku léta a samice je kojí po dobu jednoho roku. Často při tom mění úkryt, který opouští při každém náznaku nebezpečí. Mláďata se během druhého roku začnou osamostatňovat, ale ještě se stále zdržují v blízkosti matky. Teprve třetím rokem se vydávají hledat nová teritoria a při cestě za novým domovem urazí až třicet kilometrů denně. Loví nejraději srnčí a svoji kořist dokáže rozeznat až na půl kilometru.

Dříve byly rysové přirozeným regulátorem počtu jelenů, srnců, muflonů a další spárkaté zvěře, jejíž stav dnes desetkrát překračuje přirozenou normu. Dospělý jedinec dokáže za rok strhnout až 59 kusů srnčí a stává se tak největším konkurentem šelmám myslivcům. Ti ho proto považují za škodnou a jsou tak vedle pytláků jediným rysím predátorem. Vzdor mezinárodním úmluvám o jeho ochraně. Ostrovid byl na Šumavě vyhuben už v 18. století a teprve v 80. letech století minulého zde bylo vysazeno 18 jedinců a od té doby se jejich počet zvyšuje. Vzdor ostatním šelmám.

Netopýr ušatý (Plecotus auritus)

Přezdívaný též srostlouch či ušan myšovitý nebo familiárně auriťák je v pralese jako doma už dva milióny let. Žije v dutinách starých stromů, odkud se v podvečer vydává na lov. Široká křídla mu umožňují pomalý a pečlivé manévrovaný let mezi větvemi a stromy, z jejichž listí a kůry cestou sesbírává kořist. Žere housenky, škvory, moly, pavouky, chrobáky, mouchy a další pochutiny. K vyhledání kořisti mu často stačí obyčejný sluch /bez ultrazvuku/, kterými je schopen zachytit pouhý pohyb hmyzu na listu. Jinak používá k orientaci a zaměření kořisti echolokaci jako ostatní netopýři. V pravidelných intervalech vysílá ultrazvukové signály a přijímá jejich odraz od okolních předmětů. Rychlost, za jakou se odražený signál vrátí, mu prozradí, jak daleko se objekt nalézá. Používá frekvence od 83 do 26 kHz a pro lidské ucho, které zachytí rozsah od 16Hz do 20 kHz je neslyšitelný.

Koncem léta začne ušoun tloustnout a shromažďovat tuk a kolem poloviny listopadu si vyhledá místo k přezimování. Pověsí se buď sám nebo ve skupince vzhůru nohama do dutiny stromu a jeho teplota klesne těsně nad nulu. Tím zpomalí svůj metabolismus a může šetřit energií. Křídla semkne kolem těla a velké uši zatáhne jako harmoniku /tehdy nemá více než 4 cm/ a v této poloze přečká celou zimu. K životu se znovu probouzí kolem poloviny března.

Puštík bělavý (Strix uralensis)

Boubínský prales je pro sovičku puštíka ideální místo. Nejraděj bydlí v dutinách starých buků nebo opuštěných dravčích hnízdech, která si urputně hlídá před vetřelci. Přestože se jedná o původní šumavský druh, byl už v polovině 20. století považován za vyhynulý. Dnes tu má domov více než dvacet sovích párů a jejich počet dále narůstá. Potravu si hledají mezi hlodavci, drobnými ptáky, hmyzem, žábami, čolky, ale rádi si pochutnají i na veverce. Loví převážně v podvečer, ale často se dají zahlédnout i přes den, zvlášť v době krmení mláďat. Jejich husté a měkké peří umožňuje tichý let a nenápadné přiblížení ke kořistí. Slyší asi padesátkrát lépe než člověk a na dálku je jejich rozlišovací schopnost asi stokrát větší.

Od 90. let běží na české straně Šumavy program na obnovu stavu Puštíka bělavého. Na několika místech byly rozmístěny velké voliéry pro soví rodiče s mláďaty. Ta jsou kolem července vypouštěna ven, ale stále zůstávají v kontaktu s rodiči, kteří je dokrmují. Postupně mláďata začínají lovit sami a za několik týdnů si s rodiči zamávají naposled. Jestli vám v Boubíně začne některé sova odpočítávat zbývající roky, bude to pravděpodobně právě Puštík.

a další...